První výbojky, co spatřily světlo světa, byly plněné výhradně rtutí. Později rtuť nahradil sodík a vědecké týmy se následně soustředily na vývoj dalšího zdroje, který bude dostatečně výkonný, a zároveň poskytne lepší provozní vlastnosti. Zrodila se metalhalogenidová výbojka.
Halogenidové (Metalhalogenidové) výbojky v praxi
Využití halogenidových vysokotlakých baněk v praxi je velmi různorodé vzhledem k širšímu rozpětí možností inertních směsí. Plní se tzv. halogenidy, což jsou sloučeniny kovů vzácných zemin (Dysprosium, Ytterbium, Europium, Lanthan, Yttrium atd.), s některými dalšími prvky, jako je sodík, rtuť, jód a brom. Každá směs tak může vytvořit rozdílné podmínky pro tvorbu umělého světla, jež se odlišuje intenzitou, jasem, a především barvou (teplotou chromatičnosti). Díky tomu je možno vyrobit zdroje o nízkých i vysokých měrných výkonech a světelných tocích a nasadit je do nejrůznějších praktických podmínek.
Nejčastěji se s nimi můžete setkat v podobě zdrojů pro lampy umělého osvětlení přechodů pro chodce, parkovišť, některých víceúrovňových křižovatek, dálničních nadjezdů apod. Halogenidové výbojky s nižším měrným výkonem se používají např. jako projekční svítidla v kinosálech a firemních prezentacích, na osvětlování sálů divadel a kin, obchodních center a dalších společenských prostor tohoto typu.
Největší výhodou těchto zdrojů je velmi vysoký index podání barev, který umožňuje vnímat osvětlované předměty ve skutečné podobě, což je důležité např. při divadelním představení anebo při sportovním utkání. Fotbalové a hokejové stadiony byly také jedny z prvních prostor, kde se tyto výrobky začaly uplatňovat již v druhé polovině 20. století. Poměrně dlouhá životnost, přibližně 10 x delší než u vláknové žárovky, snižuje náklady na jejich provoz, navíc stačí vyměnit pouze vadný kus samotné výbojky, nikoli celé svítidlo.