Pod záplavou zboží z mnoha obchodů jsme možná přehlceni výrobky a tak nás může napadnout spásná myšlenka. Dokonce si můžeme vybavit i nějakou scénu z filmu, kde je pejsek či kočička obvázaný velikánskou červenou mašlí a je tááák roztomilý, že na takový senzační dárek někdo jen tak nezapomene. Ale v běžném životě to nemusí vždycky skončit happy-endem.
Dvakrát měř, jednou řež
Nebo spíše – nejprve opravdu dobře zvažte a přemýšlejte před tím, než někoho obdarujete štěňátkem, koťátkem, morčátkem, andulkou. A potom až jednejte. Když nám nesedí velikost svetru, půjdeme a vyměníme ho za vhodnější artikl, ale co se živým zvířetem? To lze jen těžko. Na jednu stranu chápu, že je krásná představa, když naší osamělé babičce pořídíme pejska, ale není to od nás přece jenom sobectví? Bez ptaní na obdarovaného hodit veškerou zodpovědnost a jako bychom mu tím sdělili „ na a teď se starej a ne že nebudeš mít radost“. Přijde vám takové jednání hodno homo sapiens aneb člověka rozumného?
V prvé řadě, nepodléhejme předvánočnímu emotivnímu období a předem se zeptejme sami sebe – byli bychom šťastní, kdybychom se ocitli v kůži oné babičky, která možná ani není tak osamělá, jak se nám zdá? Úplně jiný případ je samozřejmě pokud nás onen člověk sám požádá a přijde s tím nápadem, zda bychom mu nepomohli s výběrem zvířátka.
Další samostatnou kapitolu tvoří děti a dětská přání. Vždyť kdo by odolal těm jejich prosbám? Nezapomínejme, že děti mění svoje zájmy docela často a pokud teď vás atakují prosbami, že nikdy víc si nepřáli nic jiného a že na dvěstěpadesát procent budou pravidelně zvíře venčit, krmit – prosím odolejte. Pakliže byste byli schopni a ochotni převzít veškerou péči na sebe – až to děti přestane bavit – pak si chlupáče s klidným svědomím pořiďte.
Pokud vše pečlivě zvážíte a kdyby každý se zachoval zodpovědně, možná bychom nemuseli řešit vyhozená štěňátka v krabicích u popelnice, uvázané v lese nebo vyhozené na dálnici z auta. Je to jen na nás. Tak pojďme a změňme to!